Je to tu

Jsem Lorein, manželka a matka od dvou dětí. Syn má 8 let a dceři jsou 3 měsíce. Přesně 3 měsíce také bydlíme v novém domě, který jsme z velké části s manželem sami postavili. Moc mě baví ruční práce, různé pletení, háčkování, šití a tvoření doplňků. Občas se roztočím i v kuchyni a zkusím uvařit třeba kohouta na víně, domácí bagety nebo něco upeču. Starám se o dům, který ještě postupně vybavujeme.

 Stejně jako všechny ostatní i nás zasáhla mimořádná situace, která nastala na jaře. Rodině a kolegům jsme oznámili těhotenství, byla jsem už v pátém měsíci. Chystala jsem se vyrazit ještě před porodem na několik výletů, do Ikea a zkrátka využít toho, že se nám ještě bez malého dítěte bude snadněji cestovat. 

V době, kdy u nás ještě nebyl ani jeden nakažený, jsem jela autobusem a vyslechla si nechtěně rozhovor dvou starších žen. "Jestli se u nás objeví ten covid, tak jdu hned marodit, já jsem oslabená." Obávala se jedna z nich. V práci jsem se potom s kolegyní této historce smály. Přišlo nám to jako scifi, koronavirus byl sice v Itálii a Španělsku, ale že by se dostal k nám? A měli bychom se ho obávat?

Za necelý týden jsem se v práci z rádia dozvěděla, že od dalšího dne uzavírají všechny školy. Syn byl ve druhé třídě a mě v momentě došlo, že jsem ten den v práci naposledy. Domácí výuka měla být měsíc a mě by pak chybělo jen pár týdnů do nástupu na mateřskou. Vzala jsem si tedy ošetřování a v práci se ani nestihla pořádně rozloučit. Během pár dalších dnů uzavřely obchody, restaurace, kina, divadla, hranice, prostě celé Česko, nasadili jsme si roušky a ocitli se tak v době koronavirové.